Má toulavou duši a velkou fantazii. Rád cestuje po světě jako zahraniční průvodce, píše knihy hlavně pro děti a mládež a už přes dvacet let upsal svůj profesní život hradům a zámkům. Začínal jako kastelán na vodním hradě Švihov, později pracoval na Karlštejně, na zámku Humprecht a už přes deset let je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec.

Vy jste někde řekl, že vás cesty vždy něčemu hodně naučí. Čemu?

Určitě v tom je pokora. Setkávání s lidmi třetího světa a s jejich životním stylem mě vždy dovede k tomu, že jsem se narodil hrozně dobře a že jsem se narodil v zemi, kde je mi dobře. Přestože jsme ufrflaný národ, který nikdy nebude s ničím spokojený, tak právě tohle jsou ty chvíle, kdy mi vždy dojde, že se vlastně máme neskutečně dobře a že můžu být vděčný za to, jakou práci mám, kde jsem se narodil, jak žiji a za jakých podmínek. Takže toto beru jako tu hlavní zkušenost. Samozřejmě jsou tam i okolní věci jako naučit se reagovat v krizových situacích.

Můžete uvést nějaký příklad krizové situace, která vás přivedla k nějakému zamyšlení nebo kdy šlo například o život?

Určitě bych zmínil velké zemětřesení v Chile, které bylo přes devět stupňů Richterovy škály. Zemětřesení jsem se svojí skupinkou chytil v poušti velmi zajímavým způsobem. Odjeli jsme od hotelu do pouště, kde jsme téměř nic kromě pár otřesů nezaznamenali a když jsme se vrátili, tak hotel nestál. Byla tam celá odpadlá zeď a my jsme viděli jenom v patrech ta naše zavazadla. Lidé říkali Jirko, co budeme dělat? Tak jsem si půjčil žebřík, vylezl jsem pro zavazadla a jeli jsme dál hledat nespadlý hotel. To jsou ale takové ty situace, kdy vám vůbec nedochází, že by se něco dělo. Horší zkušenost mám s jednou klientkou. Jak to u návštěvníků bývá – ve chvíli, kdy řeknete ne, tak se to musí přeci vyzkoušet. Prosil jsem je, aby nelezli do oceánu, kde je silný Humboldtův proud a vysoké vlny a kde se stejně koupat nedá. Samozřejmě, než jsem domluvil, už jsem měl první klientku cestovní kanceláře daleko v moři. Dívali jsme se pouze, jak jí ten proud odnáší. Moje skupinka, kde bylo asi dvanáct lidí většinou ve věku kolem 70 let, mi říkala, co budu dělat? Řekl jsem, že nebudu dělat vůbec nic. Nevrhnul jsem do vln. Už jsem se naučil, že úkolem průvodcem je přežít, jelikož je tam i pro ty ostatní. To mě naučily pousty situací z cestovního ruchu a i příběhy mých kolegů, kterým se stal i nějaký smrťák. Průvodce má prostě přežít. Není mi už 24 let a vím, že nejsem nesmrtelný. Velmi rychle jsem své klientky přesvědčil, že pokud za ní skočím a utopím se i já, tak že ani jedna z nich neřídí a zůstanou v poušti s autem. Běželi jsme tedy po břehu a hledali možnost, jak jí pomoct. Nakonec se to povedlo. Byla tam taková písečná osa, na kterou jí to hnalo. Svázali jsme svetry a kalhoty a dostali jsme jí ven. Už tolik neriskuji a uvědomuji si smrtelnost člověka, který už přeci jenom našlápnul na ty páté gumy. Takže vím, že nejsme nesmrtelní a chování klientů se nedá ovlivnit.

Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Holubem a dozvíte se další cestovatelské příhody, ale i na jaké jeho nové knížky se již brzy můžete těšit a jaké to je bydlet na zámku Hrubý Rohozec.

Řeč bude o zámku, který byl v minulosti magnetem pro evropskou honoraci. Bylo to honosné, reprezentativní sídlo Lobkoviců, evropský skvost, jedna z nejvýznamnějších barokních staveb v Evropě. Zámek byl věhlasným kulturním centrem. Sjížděli se zde věhlasní velikáni jako Beethoven, Karel Hynek Mácha, Goethe a mnoho dalších. Dnes je zařazen mezi sedm nejohroženějších památek Evropy. Řeč bude o zámku Jezeří na Mostecku. Jako vůbec první česká památka se dostala na seznam ohrožených památek, který zveřejňuje organizace pro kulturní dědictví Europa Nostra. Kastelánka Hana Krejčová je se zámkem spojena už téměř třicet let.

Váš životní příběh je, zdá se, i příběhem celé hnědouhelné mostecké pánve. Vy jste žila v Albrechticích nedaleko zámku.

Ano, je to spojení povolání, domova. Byl to takový osud, jak má člověk naplnit život. Možná to zní pateticky, ale já to tak cítím.

Kolik tehdy těch vesnic v 80. letech muselo zmizet?

Celkově to bylo přes sto sídel. Bavíme-li se o bezprostřední blízkosti Jezeří, tak to byly například Ervěnice, Kunratice, Dřínov, Albrechtice – celkem šest až sedm vesnic přímo pod zámkem.

Vy jste se s rodiči musela vystěhovat z Albrechtic v roce 1982.

Ano, Albrechtice se likvidovaly v roce 1983, ale my jsme se stěhovali roku 1982. Když přicházíte o domov, je to těžké, protože děti nebo mladí lidé mají vazby na ten domov. Pro člověka, který bydlí ještě v takové krásné krajině a ve spojení s přírodou, to bylo hodně těžké. Na druhou stranu jsem končila gymnázium a měla jsem tak trošku jiné myšlenky. Navíc jsme na to byli připravováni deset let dopředu. Nebylo to tedy překvapení, ale bylo to bolestné. To definitivum bylo hrozné, přicházíte o kus sebe, o dětství a své kořeny.

Zámek Jezeří zůstal jako němý svědek. Jaký je k němu Váš vztah?

Je to můj domov. Já jsem z oken naší kuchyně koukala na Jezeří a na hory. V té době to byl tajemný zámek, kam se nesmělo. Bylo to tam zarostlé a zahrady vypadaly jak od Trnky. To místo bylo velmi romantické – zámek, hory a bývalo tam také velké Komořanské jezero, které mělo rozlohu okolo 60 m2 a bylo největším jezerem v Čechách. Už za Lobkoviců, kteří jsou spojeni s Jezeřím, se začalo vysoušet. Za mého dětství tam vzniklo nové Dřínovské jezero, které bylo o 7 hektarů větší než Máchovo jezero. Název Jezeří vznikl tak, že to byl hrad z jezera.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánkou Hanou Krejčovou a dozvíte se, jak se například proměňovala krajina kolem zámku Jezeří kvůli těžebnímu průmyslu a zaniklo několik vesnic, kde sama Hana Krejčová žila. O samotném zámku se jeden čas nesmělo ani mluvit a hrozila mu i likvidace. V neposlední řadě se dozvíte, jak se z operní pěvkyně stane kastelánka a jaké to je se starat o zámek, který v minulosti navštěvovali takoví velikáni, jako je Beethoven či Goethe.

Patřilo k nejmodernějším sídlům ves své době. Na konci 14. století ho nechal postavit křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, jeden z oblíbenců krále Václava IV. Před kostnickým koncilem tam pobýval Mistr Jan Hus. Jedná se o hrad Krakovec na Rakovnicku. Možná si ho pamatujete jako hrad Brtník z dětského filmového muzikálu Ať žijí duchové! a nebo z pohádky Princ a Večernice. Už od roku 1997 se o hrad stará kastelán Jiří Sobek, který Krakovci neřekne jinak než chalůpka. Proč, to si poslechněte v PodCastlu NPÚ.