Nyní se posuneme o pár let dál. Pavlíček dokončil Karlovu univerzitu v Praze, stal se redaktorem rozhlasu, zpracovává pohádky pro poslechové hry a loutkové divadlo. Zároveň píše pro divadlo, filmové scénáře a přispívá do časopisů. V roce 1956 přichází na Barrandov do dramaturgické skupiny, která je pověřena tvorbou filmů pro děti a mládež. Už zde přemýšlel o zpracování Popelky podle Boženy Němcové pro film. Ale doba se mění. Ještě v 50. let se Pavlíček ve svých divadelních hrách obrací proti lidem, kteří emigrovali po převzetí moci komunisty. Avšak v 60. letech se připojil k reformnímu křídlu strany, a to ovlivnilo jeho dosavadní život… Až do revoluce pracoval jako skladník, montér ústředního vytápění a domovník. Publikování a kulturní práce mu jsou v těchto letech zakázány.

Pavlíček se stal zakázaným autorem a přesto, že to byly jeho nejplodnější léta, mohl psát pouze do šuplíku. Tam skončil i scénář k Třem oříškům pro Popelku. Jediné řešení, aby příběh spatřil světlo světa a diváci Popelku na plátně, bylo najít někoho, kdo se ujme tzv. krytého autorství. Někoho, kdo bude odvážný a s vědomím hrozícího zákazu práce a trestu, vezme autorství textu na sebe. Tím někým se stala Bohumila Zelenková.