Proč chránit technické dědictví? Zdánlivě banální otázka, ale stále aktuální. Máloco hýbe emocemi ve veřejném prostoru tolik, jako polemika například o tom, zda zachovat starý tovární komín, budovu postavenou v brutalistním stylu za socialismu či starý železniční most – vše doklad  vysoké technické zručnosti a umu lidí v historii naší země.

Kolik takových technických a industriálních památek v naší zemi máme?

Technické a industriální památky se hodně prolínají s těmi dalšími. Je to jednak s archeologií a jednak s lidovou architekturou. Takže si můžeme říct, že jsme někde mezi 2800–3000.

Co se musí stát, aby takový technický či průmyslový objekt byl zapsán do seznamu památek? Jaká kritéria musí být posuzována? 

Na technické památky jsou kladená úplně jiná kritéria, než známe z památkové fondu, jako jsou hrady a zámky, kde je prvotní architektonická hodnota. U technické památky ta architektonická hodnota může být klidně upozaděna nebo nemusí být velká. Jde ovšem o princip nejzákladnější, a to dochování technologického toku či úžasné výroby či technologického zařízení. Když v té památce, která se prohlašuje, je viditelná nebo čitelná linka toho, jak ta výroba byla postavena za sebou.

V takových městech je více ceněna parcela než historický objekt. Což je důvod, proč developeři, ale často i architekti a urbanisté nedoceňují význam průmyslového designu. Jak se dá proti tomu bojovat?

Bavíme-li se o brownfieldech nebo opuštěných územích, je potřeba ještě říct, že opuštěné továrny nejsou kulturními památkami. Málokdy se stane, aby se podařilo objekt či výrobní objekt prohlásit za kulturní památku. Tam je pro památkovou péči velmi složité zasáhnout do procesu bourání. Jsou to aktuální návrhy prohlášení věci za kulturní památku, které přicházejí většinou moc pozdě. Jsou to ty velké střety, kdy má Ministerstvo kultury zahájit řízení a ví se, že je tam už silný developer. Jsou ale i příklady, kdy se objekt prohlásil památkou, jako je například pražské nákladové nádraží Žižkov. Tam se vzedmula občanská vlna podpory na zachování tohoto funkcionalistického skvostu. Oproti těm prvotním nástupům develeperů je nyní nastartovaná cesta, že část těch developerů již vnímá hodnotu připomínky místa, kterou když se podaří zakomponovat do nové výstavby, stačí maličkost z toho, tak se stává symbolem toho místa a přitáhe spoustu lidí a dodá ekonomické zvýhodnění těch bytů, protože je tam něco, co ostatní sídliště nemají. 

Poslechněte si celý rozhovor s Evou Dvořákovou a zjistěte, proč je železniční most přes Orlickou přehradu tak jedinečný, co si myslí o ostravské Bolt Tower od architekta Pleskota nebo jaké technické památky se ucházejí o zápis do seznamu UNESCO.

Když se před nějakými lety ženil na zámku v Hluboké, ani v nejmenším netušil, že tam jednou bude kastelánem. Stalo se to před třemi lety. Práce na jednom z nejkrásnějším zámků v Česku ho natolik pohltila, že se vydal i po stopách jeho posledního majitele a to až do daleké Afriky do Keni. Poznatky této cesty si nenechal pro sebe. Spolu se svou ženou Markétou napsal knihu Poslední ráj Karla Schwarzenberga, která se zabývá jeho africkou farmou a jeho africkým safari. Kniha obsahuje nejen cenné dobové fotografie, ale i autentické vzpomínky tamních domorodců.

Vy jste předtím pracoval v Muzeu lesnictví, myslivosti a rybářství v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Byl ten přechod na zámek Hluboká plynulý a logický, nebo tomu přispěla náhoda?

Mě to nikdy nenapadlo, že bych přešel z Ohrady na jiný objekt. Možná tomu pomohlo to, že jsem po dvanácti letech na Ohradě cítil ztrátu motivace a chtěl jsem se někam posunout. Pravdou je, že na Hlubokou mě posunul Adolf Schwarzenberg, který mě a moji ženu deset let zaměstnával v našich myšlenkách. Vše pak vyvrcholilo v roce 2014, kdy jsme se po jeho stopách vypravili až do Afriky. Ta láska k tomu Adolfovi mě přivedla i na tu Hlubokou.

Vy jste vystudoval historii a angličtinu na Jihočeské univerzitě. Kdy se ta láska k historii u Vás zrodila? Neříkejte, že to bylo přes Adolfa Schwarzenberga.

Bylo to na gymnáziu a pamatuji si to celkem přesně. Někdy ve třeťáku jsem dělal rozdílové zkoušky, kdy jsem přecházel ze zemědělského semináře na historický. Takže to byla asi největší křižovatka mého života. To už jsem tušil, že bych se chtěl historií zabývat. Myslím si, že člověka k historii přivede zpravidla dobrý kantor. Tak to bylo u mě jak na základní škole, tak na gymnáziu.

Co Vás osobně nejvíce magnetizuje na Hluboké?

Hluboká je úžasná v tom, že je komplexní a je plná původního mobiliáře. Je úplně jedno, zda stojíme dole v kuchyni a díváme se na nějaké schwarzenberské kastroly, nebo jestli stojíme v hostinských pokojích a obdivujeme mobiliář, který tam je. Také je komplexní v tom, že zámek byl celý upravený v 19. stoletím v gotickém stylu. Pak máme to velké historické štěstí, že jsme nikdy nebyli odtrženi od svého původního mobiliáře. Ta práce na Hluboké je velmi jednoduchá, protože není nic snazšího, než ty věci vracet na své původní místa a neobjevovat nic nového.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánem Hluboké Martinem Slabou a dozvíte se více o jeho úžasné výpravě do Afriky po stopách Adolfa Schwarzenberga, ale i o zajímavostech a novinkách na zámku Hluboká.

Architektura je buď dobrá, nebo špatná. Neumíme ocenit reálnou hodnotu staveb kolem nás, myslí si profesor Petr Vorlík z Fakulty architektury ČVUT v Praze, konkrétně z Ústavu teorie a dějin architektury.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se více zajímavostí o stavbách poválečné éry.