Už od 14 let věděl, že bude kastelánem. Začínal jako průvodce v Jaroměřicích nad Rokytnou, poté na Bítově a na Bouzově. Byť vystudovaný inženýr, historii, hrady a zámky miluje. Už přes 20 let pracuje v Národním památkovém ústavu a už přes 20 let se upsal magickému místu, o kterém kolují nejrůznější mýty, báje a pověsti. Slouží na hradě, který byl založen českým a římským králem, později císařem Karlem IV. v roce 1348.

Žijete tím hradem 24 hodin denně a na purkrabství přímo i bydlíte. Jaké to je?

Je to jednak velká čest, jednak velká zodpovědnost, protože jste tam opravdu 24 hodin denně a 24 hodin denně musíte pořád myslet na to, aby něco nepřišlo, nestalo se. To, že člověk pobývá na tom místě, má jednu velkou nevýhodu, a to je to jakési oddělení jdu do práce a jdu z práce domů, protože jsem vlastně 24 hodin denně současně v práci. Když mi kolegové volají, když mám volno, tak ten telefon začíná vždy stejně: „Ahoj, já vím, že máš volno, ale...“ A už jste tam zpátky.

Už ve 14 letech jste věděl, že budete kastelánem. Co se Vám v tom věku přihodilo?

Ne nadarmo se říká, že k tomu přišel člověk jako slepý k houslím a v mém případě to platí dvojnásob. Pamatuji si, že mě jeden večer osvítilo cosi, že bych si měl v knihovně půjčit knížku o Vranově nad Dyjí a že si načtu něco o tom zámku, abych o něm něco věděl. A když jsem tak učinil a v knihovně mi to paní zapisovala, tak se mě zeptala: „A proč si tu knížku půjčuješ, ty tam chceš provázet?“ A vlastně v ten okamžik mi došlo, že je to nějaká činnost, která s těmi hrady a zámky souvisí. Do té doby mě vůbec nenapadlo, jak vlastně se nabírají průvodci, že to je nějaká možnost brigády a že hrady a zámky každoročně hledají kolegy na pozici průvodců. A doporučila mi, pokud vyloženě netrvám na Vranovem nad Dyjí, že bych mohl zkusit nedaleký Bítov. To byl vlastně ten prvotní impuls, kterým to všechno začalo. My jsme se s panem kastelánem skutečně domluvili a ještě tomu předcházela nabídka ze zámku v Jaroměřicích, kde jsem v červnu začal a s v srpnu pokračoval na Bítově. To byly ty první dvě štace v mém životě.

Poslechněte si celý rozhovor s karlštejnským kastelánem. Mimo jiné se například dozvíte, kdy bude dokončena probíhající obnova hradu, zda se chystají na sezonu nějaké novinky a jestli je vůbec pravda, že v dřívějších dobách do hradu nesměly vstoupit ženy. Přejeme vám příjemný poslech.

Proč chránit technické dědictví? Zdánlivě banální otázka, ale stále aktuální. Máloco hýbe emocemi ve veřejném prostoru tolik, jako polemika například o tom, zda zachovat starý tovární komín, budovu postavenou v brutalistním stylu za socialismu či starý železniční most – vše doklad  vysoké technické zručnosti a umu lidí v historii naší země.

Kolik takových technických a industriálních památek v naší zemi máme?

Technické a industriální památky se hodně prolínají s těmi dalšími. Je to jednak s archeologií a jednak s lidovou architekturou. Takže si můžeme říct, že jsme někde mezi 2800–3000.

Co se musí stát, aby takový technický či průmyslový objekt byl zapsán do seznamu památek? Jaká kritéria musí být posuzována? 

Na technické památky jsou kladená úplně jiná kritéria, než známe z památkové fondu, jako jsou hrady a zámky, kde je prvotní architektonická hodnota. U technické památky ta architektonická hodnota může být klidně upozaděna nebo nemusí být velká. Jde ovšem o princip nejzákladnější, a to dochování technologického toku či úžasné výroby či technologického zařízení. Když v té památce, která se prohlašuje, je viditelná nebo čitelná linka toho, jak ta výroba byla postavena za sebou.

V takových městech je více ceněna parcela než historický objekt. Což je důvod, proč developeři, ale často i architekti a urbanisté nedoceňují význam průmyslového designu. Jak se dá proti tomu bojovat?

Bavíme-li se o brownfieldech nebo opuštěných územích, je potřeba ještě říct, že opuštěné továrny nejsou kulturními památkami. Málokdy se stane, aby se podařilo objekt či výrobní objekt prohlásit za kulturní památku. Tam je pro památkovou péči velmi složité zasáhnout do procesu bourání. Jsou to aktuální návrhy prohlášení věci za kulturní památku, které přicházejí většinou moc pozdě. Jsou to ty velké střety, kdy má Ministerstvo kultury zahájit řízení a ví se, že je tam už silný developer. Jsou ale i příklady, kdy se objekt prohlásil památkou, jako je například pražské nákladové nádraží Žižkov. Tam se vzedmula občanská vlna podpory na zachování tohoto funkcionalistického skvostu. Oproti těm prvotním nástupům develeperů je nyní nastartovaná cesta, že část těch developerů již vnímá hodnotu připomínky místa, kterou když se podaří zakomponovat do nové výstavby, stačí maličkost z toho, tak se stává symbolem toho místa a přitáhe spoustu lidí a dodá ekonomické zvýhodnění těch bytů, protože je tam něco, co ostatní sídliště nemají. 

Poslechněte si celý rozhovor s Evou Dvořákovou a zjistěte, proč je železniční most přes Orlickou přehradu tak jedinečný, co si myslí o ostravské Bolt Tower od architekta Pleskota nebo jaké technické památky se ucházejí o zápis do seznamu UNESCO.

Řeč bude o zámku, který byl v minulosti magnetem pro evropskou honoraci. Bylo to honosné, reprezentativní sídlo Lobkoviců, evropský skvost, jedna z nejvýznamnějších barokních staveb v Evropě. Zámek byl věhlasným kulturním centrem. Sjížděli se zde věhlasní velikáni jako Beethoven, Karel Hynek Mácha, Goethe a mnoho dalších. Dnes je zařazen mezi sedm nejohroženějších památek Evropy. Řeč bude o zámku Jezeří na Mostecku. Jako vůbec první česká památka se dostala na seznam ohrožených památek, který zveřejňuje organizace pro kulturní dědictví Europa Nostra. Kastelánka Hana Krejčová je se zámkem spojena už téměř třicet let.

Váš životní příběh je, zdá se, i příběhem celé hnědouhelné mostecké pánve. Vy jste žila v Albrechticích nedaleko zámku.

Ano, je to spojení povolání, domova. Byl to takový osud, jak má člověk naplnit život. Možná to zní pateticky, ale já to tak cítím.

Kolik tehdy těch vesnic v 80. letech muselo zmizet?

Celkově to bylo přes sto sídel. Bavíme-li se o bezprostřední blízkosti Jezeří, tak to byly například Ervěnice, Kunratice, Dřínov, Albrechtice – celkem šest až sedm vesnic přímo pod zámkem.

Vy jste se s rodiči musela vystěhovat z Albrechtic v roce 1982.

Ano, Albrechtice se likvidovaly v roce 1983, ale my jsme se stěhovali roku 1982. Když přicházíte o domov, je to těžké, protože děti nebo mladí lidé mají vazby na ten domov. Pro člověka, který bydlí ještě v takové krásné krajině a ve spojení s přírodou, to bylo hodně těžké. Na druhou stranu jsem končila gymnázium a měla jsem tak trošku jiné myšlenky. Navíc jsme na to byli připravováni deset let dopředu. Nebylo to tedy překvapení, ale bylo to bolestné. To definitivum bylo hrozné, přicházíte o kus sebe, o dětství a své kořeny.

Zámek Jezeří zůstal jako němý svědek. Jaký je k němu Váš vztah?

Je to můj domov. Já jsem z oken naší kuchyně koukala na Jezeří a na hory. V té době to byl tajemný zámek, kam se nesmělo. Bylo to tam zarostlé a zahrady vypadaly jak od Trnky. To místo bylo velmi romantické – zámek, hory a bývalo tam také velké Komořanské jezero, které mělo rozlohu okolo 60 m2 a bylo největším jezerem v Čechách. Už za Lobkoviců, kteří jsou spojeni s Jezeřím, se začalo vysoušet. Za mého dětství tam vzniklo nové Dřínovské jezero, které bylo o 7 hektarů větší než Máchovo jezero. Název Jezeří vznikl tak, že to byl hrad z jezera.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánkou Hanou Krejčovou a dozvíte se, jak se například proměňovala krajina kolem zámku Jezeří kvůli těžebnímu průmyslu a zaniklo několik vesnic, kde sama Hana Krejčová žila. O samotném zámku se jeden čas nesmělo ani mluvit a hrozila mu i likvidace. V neposlední řadě se dozvíte, jak se z operní pěvkyně stane kastelánka a jaké to je se starat o zámek, který v minulosti navštěvovali takoví velikáni, jako je Beethoven či Goethe.