Archeologie pomáhá poznávat dějiny, ale i utvářet národní identitu. Někdo řekl, že archeologové jsou opakem popelářů. Zatímco oni se snaží ze společnosti odpadky odstranit, archeologové se je snaží najít a s jejich pomocí zrekonstruovat řetězec dějinných událostí. V Národním památkovém ústavu pracuje 45 archeologů. Jejich hlavním úkolem je poznávat, evidovat a chránit archeologické lokality. Vedoucím odboru archeologie NPÚ je doktor Martin Tomášek.

Ty se dnes věnuješ takzvané památkové archeologii. Můžeš nám vysvětlit, co to je?

Památková archeologie by měla být takovou archeologií, která se snaží poznat, zdokumentovat a zachovat. Protože archeologie sama o sobě, i když ji provedeme, jak nejlépe umíme, tak lokalitu nevratně zničí. Jenom po tu dobu, co já provozuji řemeslo a zálibu zvanou archeologie, se nesmírným způsobem změnily možnosti, jak se na tu matérii podívat, jak ji dokumentovat. To znamená, že jde o to, abychom vytvořili takové prostředí, kde ty lokality zůstanou pokud možno zachovány a součástí krajiny.  Budou se spolu podílet na jejím formování, budou v podstatě ta hodnota, která je ukryta v té zemi, v tom příběhu té zemi, a budou bohatstvím lidí, které tam žijí okolo.

Čím by ses ty nebo respektive odbor archeologie NPÚ mohl pochlubit?

Archeologové NPÚ otevřeli řadu témat. Pražské pracoviště našeho ústavu je naprosto excelentní. Teď je tu poslední obrovská, nádherná publikace věnovaná nálezu rotundy svatého Václava v areálu Malostranského náměstí. To je fantastická záležitost. Pražáci mají obecně řadu velmi závažných výzkumů a publikací.

Mohl bys jmenovat nějaký konkrétní výzkum, na kterém teď aktuálně pracujete?

Tak třeba Klementinum. Tam jsou nádherné výsledky, které tam mají. Je těžké říct: „Jo, teď jsme vykopali tohle.“ Pražské pracoviště je zářným příkladem toho, že se Praze věnuje 50 let a postupně po drobečkách dává dohromady představu o tom, jak ta Praha raně středověká a vrcholně středověká fungovala.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se například, jaký je jeho nejvýznamnější archeologický objev, jak se podílel na výzkumu egyptské Západní pouště a co to znamená tzv. garbage archeologie.

Když se před nějakými lety ženil na zámku v Hluboké, ani v nejmenším netušil, že tam jednou bude kastelánem. Stalo se to před třemi lety. Práce na jednom z nejkrásnějším zámků v Česku ho natolik pohltila, že se vydal i po stopách jeho posledního majitele a to až do daleké Afriky do Keni. Poznatky této cesty si nenechal pro sebe. Spolu se svou ženou Markétou napsal knihu Poslední ráj Karla Schwarzenberga, která se zabývá jeho africkou farmou a jeho africkým safari. Kniha obsahuje nejen cenné dobové fotografie, ale i autentické vzpomínky tamních domorodců.

Vy jste předtím pracoval v Muzeu lesnictví, myslivosti a rybářství v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Byl ten přechod na zámek Hluboká plynulý a logický, nebo tomu přispěla náhoda?

Mě to nikdy nenapadlo, že bych přešel z Ohrady na jiný objekt. Možná tomu pomohlo to, že jsem po dvanácti letech na Ohradě cítil ztrátu motivace a chtěl jsem se někam posunout. Pravdou je, že na Hlubokou mě posunul Adolf Schwarzenberg, který mě a moji ženu deset let zaměstnával v našich myšlenkách. Vše pak vyvrcholilo v roce 2014, kdy jsme se po jeho stopách vypravili až do Afriky. Ta láska k tomu Adolfovi mě přivedla i na tu Hlubokou.

Vy jste vystudoval historii a angličtinu na Jihočeské univerzitě. Kdy se ta láska k historii u Vás zrodila? Neříkejte, že to bylo přes Adolfa Schwarzenberga.

Bylo to na gymnáziu a pamatuji si to celkem přesně. Někdy ve třeťáku jsem dělal rozdílové zkoušky, kdy jsem přecházel ze zemědělského semináře na historický. Takže to byla asi největší křižovatka mého života. To už jsem tušil, že bych se chtěl historií zabývat. Myslím si, že člověka k historii přivede zpravidla dobrý kantor. Tak to bylo u mě jak na základní škole, tak na gymnáziu.

Co Vás osobně nejvíce magnetizuje na Hluboké?

Hluboká je úžasná v tom, že je komplexní a je plná původního mobiliáře. Je úplně jedno, zda stojíme dole v kuchyni a díváme se na nějaké schwarzenberské kastroly, nebo jestli stojíme v hostinských pokojích a obdivujeme mobiliář, který tam je. Také je komplexní v tom, že zámek byl celý upravený v 19. stoletím v gotickém stylu. Pak máme to velké historické štěstí, že jsme nikdy nebyli odtrženi od svého původního mobiliáře. Ta práce na Hluboké je velmi jednoduchá, protože není nic snazšího, než ty věci vracet na své původní místa a neobjevovat nic nového.

Poslechněte si celý rozhovor s kastelánem Hluboké Martinem Slabou a dozvíte se více o jeho úžasné výpravě do Afriky po stopách Adolfa Schwarzenberga, ale i o zajímavostech a novinkách na zámku Hluboká.