Má toulavou duši a velkou fantazii. Rád cestuje po světě jako zahraniční průvodce, píše knihy hlavně pro děti a mládež a už přes dvacet let upsal svůj profesní život hradům a zámkům. Začínal jako kastelán na vodním hradě Švihov, později pracoval na Karlštejně, na zámku Humprecht a už přes deset let je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec.

Vy jste někde řekl, že vás cesty vždy něčemu hodně naučí. Čemu?

Určitě v tom je pokora. Setkávání s lidmi třetího světa a s jejich životním stylem mě vždy dovede k tomu, že jsem se narodil hrozně dobře a že jsem se narodil v zemi, kde je mi dobře. Přestože jsme ufrflaný národ, který nikdy nebude s ničím spokojený, tak právě tohle jsou ty chvíle, kdy mi vždy dojde, že se vlastně máme neskutečně dobře a že můžu být vděčný za to, jakou práci mám, kde jsem se narodil, jak žiji a za jakých podmínek. Takže toto beru jako tu hlavní zkušenost. Samozřejmě jsou tam i okolní věci jako naučit se reagovat v krizových situacích.

Můžete uvést nějaký příklad krizové situace, která vás přivedla k nějakému zamyšlení nebo kdy šlo například o život?

Určitě bych zmínil velké zemětřesení v Chile, které bylo přes devět stupňů Richterovy škály. Zemětřesení jsem se svojí skupinkou chytil v poušti velmi zajímavým způsobem. Odjeli jsme od hotelu do pouště, kde jsme téměř nic kromě pár otřesů nezaznamenali a když jsme se vrátili, tak hotel nestál. Byla tam celá odpadlá zeď a my jsme viděli jenom v patrech ta naše zavazadla. Lidé říkali Jirko, co budeme dělat? Tak jsem si půjčil žebřík, vylezl jsem pro zavazadla a jeli jsme dál hledat nespadlý hotel. To jsou ale takové ty situace, kdy vám vůbec nedochází, že by se něco dělo. Horší zkušenost mám s jednou klientkou. Jak to u návštěvníků bývá – ve chvíli, kdy řeknete ne, tak se to musí přeci vyzkoušet. Prosil jsem je, aby nelezli do oceánu, kde je silný Humboldtův proud a vysoké vlny a kde se stejně koupat nedá. Samozřejmě, než jsem domluvil, už jsem měl první klientku cestovní kanceláře daleko v moři. Dívali jsme se pouze, jak jí ten proud odnáší. Moje skupinka, kde bylo asi dvanáct lidí většinou ve věku kolem 70 let, mi říkala, co budu dělat? Řekl jsem, že nebudu dělat vůbec nic. Nevrhnul jsem do vln. Už jsem se naučil, že úkolem průvodcem je přežít, jelikož je tam i pro ty ostatní. To mě naučily pousty situací z cestovního ruchu a i příběhy mých kolegů, kterým se stal i nějaký smrťák. Průvodce má prostě přežít. Není mi už 24 let a vím, že nejsem nesmrtelný. Velmi rychle jsem své klientky přesvědčil, že pokud za ní skočím a utopím se i já, tak že ani jedna z nich neřídí a zůstanou v poušti s autem. Běželi jsme tedy po břehu a hledali možnost, jak jí pomoct. Nakonec se to povedlo. Byla tam taková písečná osa, na kterou jí to hnalo. Svázali jsme svetry a kalhoty a dostali jsme jí ven. Už tolik neriskuji a uvědomuji si smrtelnost člověka, který už přeci jenom našlápnul na ty páté gumy. Takže vím, že nejsme nesmrtelní a chování klientů se nedá ovlivnit.

Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Holubem a dozvíte se další cestovatelské příhody, ale i na jaké jeho nové knížky se již brzy můžete těšit a jaké to je bydlet na zámku Hrubý Rohozec.