Má toulavou duši a velkou fantazii. Rád cestuje po světě jako zahraniční průvodce, píše knihy hlavně pro děti a mládež a už přes dvacet let upsal svůj profesní život hradům a zámkům. Začínal jako kastelán na vodním hradě Švihov, později pracoval na Karlštejně, na zámku Humprecht a už přes deset let je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec.

Vy jste někde řekl, že vás cesty vždy něčemu hodně naučí. Čemu?

Určitě v tom je pokora. Setkávání s lidmi třetího světa a s jejich životním stylem mě vždy dovede k tomu, že jsem se narodil hrozně dobře a že jsem se narodil v zemi, kde je mi dobře. Přestože jsme ufrflaný národ, který nikdy nebude s ničím spokojený, tak právě tohle jsou ty chvíle, kdy mi vždy dojde, že se vlastně máme neskutečně dobře a že můžu být vděčný za to, jakou práci mám, kde jsem se narodil, jak žiji a za jakých podmínek. Takže toto beru jako tu hlavní zkušenost. Samozřejmě jsou tam i okolní věci jako naučit se reagovat v krizových situacích.

Můžete uvést nějaký příklad krizové situace, která vás přivedla k nějakému zamyšlení nebo kdy šlo například o život?

Určitě bych zmínil velké zemětřesení v Chile, které bylo přes devět stupňů Richterovy škály. Zemětřesení jsem se svojí skupinkou chytil v poušti velmi zajímavým způsobem. Odjeli jsme od hotelu do pouště, kde jsme téměř nic kromě pár otřesů nezaznamenali a když jsme se vrátili, tak hotel nestál. Byla tam celá odpadlá zeď a my jsme viděli jenom v patrech ta naše zavazadla. Lidé říkali Jirko, co budeme dělat? Tak jsem si půjčil žebřík, vylezl jsem pro zavazadla a jeli jsme dál hledat nespadlý hotel. To jsou ale takové ty situace, kdy vám vůbec nedochází, že by se něco dělo. Horší zkušenost mám s jednou klientkou. Jak to u návštěvníků bývá – ve chvíli, kdy řeknete ne, tak se to musí přeci vyzkoušet. Prosil jsem je, aby nelezli do oceánu, kde je silný Humboldtův proud a vysoké vlny a kde se stejně koupat nedá. Samozřejmě, než jsem domluvil, už jsem měl první klientku cestovní kanceláře daleko v moři. Dívali jsme se pouze, jak jí ten proud odnáší. Moje skupinka, kde bylo asi dvanáct lidí většinou ve věku kolem 70 let, mi říkala, co budu dělat? Řekl jsem, že nebudu dělat vůbec nic. Nevrhnul jsem do vln. Už jsem se naučil, že úkolem průvodcem je přežít, jelikož je tam i pro ty ostatní. To mě naučily pousty situací z cestovního ruchu a i příběhy mých kolegů, kterým se stal i nějaký smrťák. Průvodce má prostě přežít. Není mi už 24 let a vím, že nejsem nesmrtelný. Velmi rychle jsem své klientky přesvědčil, že pokud za ní skočím a utopím se i já, tak že ani jedna z nich neřídí a zůstanou v poušti s autem. Běželi jsme tedy po břehu a hledali možnost, jak jí pomoct. Nakonec se to povedlo. Byla tam taková písečná osa, na kterou jí to hnalo. Svázali jsme svetry a kalhoty a dostali jsme jí ven. Už tolik neriskuji a uvědomuji si smrtelnost člověka, který už přeci jenom našlápnul na ty páté gumy. Takže vím, že nejsme nesmrtelní a chování klientů se nedá ovlivnit.

Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Holubem a dozvíte se další cestovatelské příhody, ale i na jaké jeho nové knížky se již brzy můžete těšit a jaké to je bydlet na zámku Hrubý Rohozec.

Z čeho jsou postaveny hrady a zámky? Jak se ve středověku míchala malta? To vše ví Dagmar Michoinová, která se zaměřuje na průzkumy a technologie stavebních materiálů – zejména těch historických vápenných. A je v tom velmi dobrá. Byla členkou týmu, který už dvakrát České republice přinesl cenu Evropské Unie Europa Nostra v oblasti kulturního dědictví. Inženýrka Dagmar Michoinová téměř 25 let pracuje jako památkový technolog v Technologické laboratoři Národního památkového ústavu, kterou v minulosti i několik let vedla.

Já jsem někde četla, že ve středověku se malta tvrdila či změkčovala všelijak – od mléka či tvarohu přes volskou krev či žluč až po pivo a víno. Co vy na to?

To je veliké téma. Například na analýzu vajíček v Karlově mostě můžeme použít nejšpičkovější analytické přístroje, ale já jsem šla na to trošku jinak. Jestli vajíčka používali, tak museli vědět, proč. Tak jsem vzala vápennou mlatu, přidala jsem do ní trošku vajíčka a nestačila jsem se divit, co ta malta dělala. Dala jsem tam pouze desetinu procenta a ta malta se úplně roztekla. To znamená, že v maltě s vajíčkem nemusí být tolik vody a to znamená, že rychleji tuhne. Když si představím, že museli zahradit řeku, aby mohli postavit pilíř, tak to dává smysl, že potřebovali, aby tam nebylo tolik vody.

Pokud se někdo chystá opravit historický objekt, co byste mu poradila? Jak by měl postupovat při přípravě vápenné omítky?

Jeden můj oblíbený vědec, který se celý život zabýval studiem vápna a vápenných materiálu, tak napsal věc, pod kterou bych se já podepsala. To, co my vědci nejsme schopni změřit různými přístroji, tak to ten řemeslník pozná, protože má cit pro materiál, rutinu a odhad. Když se například bělí vápnem a vy si rozmícháte vápno s vodou a chcete vybílit a přidáte do toho štamprli plnotučného mléka, tak na vlastní oči vidíte, jak se ten materiál změní. Když bych měla někomu poradit, jak namíchat maltu, tak buď existuje knížka, nebo památkový postup, nebo jsme loni natočili sérii devíti videí na YouTube NPÚ, kde je krok po kroku vysvětleno, jak se vápenná malta míchá.

Dá se změřit kvalita vápna či malty? Dá se to vyčíslit či vymyslet způsob měření?

Dá se změřit pevnost, měrná hmotnost, porozita a nasákavost. Otázka ale je, co je správně? Dnešní svět má například panickou hrůzu z toho, když je nějaký materiál nasákavý, ale historické vápenné omítky jsou extrémně nasákavé. Když na stavbě říkám, že malta na opravu musí být nasákavá, tak si často s tou stavební firmou dlouho nerozumíme. Oni si myslí, že musí být co nejméně nasákavá nebo že je dokonce ji třeba hydrofobizovat. Takže ano, my ty parametry umíme exaktně zhodnotit, otázka ale je, jestli ty výsledky umíme správně interpretovat ve vztahu k té stavbě, abychom ji dobře opravili a nepřitížili jí.

Poslechněte si celý rozhovor s technoložkou Dagmar Michoinovou a dozvíte se více o práci Technologické laboratoře NPÚ, o zajímavých informací ohledně využití vápenné malty nebo proč nástěnné malby vypadají často tak ledabyle.

Patřilo k nejmodernějším sídlům ves své době. Na konci 14. století ho nechal postavit křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, jeden z oblíbenců krále Václava IV. Před kostnickým koncilem tam pobýval Mistr Jan Hus. Jedná se o hrad Krakovec na Rakovnicku. Možná si ho pamatujete jako hrad Brtník z dětského filmového muzikálu Ať žijí duchové! a nebo z pohádky Princ a Večernice. Už od roku 1997 se o hrad stará kastelán Jiří Sobek, který Krakovci neřekne jinak než chalůpka. Proč, to si poslechněte v PodCastlu NPÚ.